Život za zdí 1 (?!)

Milí mladí přátelé. Asi si říkáte, co se stalo, že jsem se rozhodla psát blog. Kdo mě truchu zná, překvapí ho jistě toto mé počínání. Inu, pro svou formaci v pastoraci musí člověk stále něco dělat, protože léta letí a je třeba trochu držet krok s dnešní dobou, ale i krok s dnešními lidmi, s kterými sdílím svůj život na tomto světě. Skvělou šancí je kurz SFK (studijně formační kurz), rozhodla jsem se jej neprojít pouze pasivně a sobecky, ráda tudíž proto dělám i to, že právě píši poprvé svůj blog.

Myslím si, že člověk se nezvěční pouze tím, že nechá po sobě potomky, ale že nechá po sobě stopu nebeského království. O co jiného vlastně jde...? Jsem řádová sestra, nad svým povoláním jsem stále v úžasu, je to boj, ale neměnila bych.  Myslím si, že jsem tu správně, pochybností, pokušení a slabostí plno, ale žádná - Bohu díky - mě nepřemluvila ke změně povolání.

A tak se (ne)jednou stalo, že jsem byla oslovena něco o povolání říci. Téma, které mi bylo naposledy určeno před jedním setkáním mládeže, mi trochu zvedlo obočí, protože pozvat mládež na debatu o řeholním životě s názvem ŽIVOT ZA ZDÍ, ve mne budilo pocit přednášky o vězeňství v ČR. Ale bylo pro mě výzvou, tak jsem začala rozjímat o tom, co taková zeď může v životě být, že za ní stojí za to žít. A došla jsem k tomuto závěru.

Slovo zeď může znít jako omezení, bariéra, odloučení, zřeknutí, překážka třeba k okolnímu světu kolem mě. Ale, co když tu zeď ve svém životě postavím dobrovolně, ráda, v duchovním smyslu proto, aby chránila něco krásného, důležitého, nejdůležitějšího, nejvzácnějšího a to nemůže být nic jiného než místo, kam přichází Bůh. Je to místo, kde se odehrávají nekrásnější a nejpodstatnější události v mém životě. Ať tomu budeme říkat duše, srdce, to je jedno. Jedna věc je jistá. Do tohoto duchovního místa přichází Bůh s různými "pozvánkami". Do tohoto místa přichází Pán volat. Povolání člověka nepřichází z venku, ale zevnitř. 

Je mnoho svědectví v bibli, kdy člověk poprvé okusí přítomnost nebo komunikaci s Pánem. Napadá mě jako příklad povolání Samuela. Jeho první rozpačité nalezení Hospodinova hlasu všichni známe. Každý zapálený křesťan nějakou takovou genezi duchovního života má. Tak trochu tuším, že jsou mezi námi křesťané, kteří toto místo neobjevili a tuto zkušenost neprožili. Jejich praxe víry připomíná pak spíše jízdu autem se zadřeným motorem. A tak mnoho inspirací, rozhovorů, příkladů svatých, ale pozvání přichází ne z venku, ale zevnitř. Jde o krásný svět Boha a víry, do kterého mě Pán pozval. Ale zpátky ke zdi.

Zdi kláštera nejsou tedy alibistické hradby, abych měla klid od okolního světa, zeď kláštera je úplně z jiného materiálu. Zdá se mi, že tou hradbou je lidská vůle spolupracující  s Boží láskou. Není to zeď, která mě "chrání" před druhými, ale před tím, kdo moje setkání s Pánem v pomyslném místečku ruší a to je nic jiného než hřích. Materiálem je láska k Bohu a co spojuje je modlitba a následování jeho vůle, určitě i služba druhým. Zeď je tedy z duchovního materiálu a chrání místo, kde se nejniterněji setkávám s Bohem. TAK TAKOVÁ ZEĎ MÁ SMYSL.

Asi by bylo pošetilé, směšné a jistě scestné si myslet, že zdi jsou ochranou před tím, jak skutečně žiji. Řeholník musí být průzračný a musí mít bezbariérový přístup... Ani tou zdí není, klid od všeho. A to mi věřte, že ani za dveřmi kláštera není klid, pokud společný život není zdravý a poctivý. Ani není ochranou před neklidem světa, řeholníci naopak do něho vědomě vstupují s úkolem podělit se o dary nebeského království, které nám do vínku řeholního života bylo dáno nejem pro nás samotné, ale i pro dobro druhých. Jenže, tady je třeba mít duchovní zeď pevnou, aby ji různé nápory nezbořili. 

A tak prosím pokorně za nás řeholníky, aby zdivo naší vůle bylo silné. Díky...