Život za zdí 2 (?!)

Ráda bych navázala na předchozí slovo a pokračovala v tématu o zasvěceném životě.V první části jsem rozvinula podobenství z nadpisu článku, v této druhé části se pokusím uvést body k zamyšlení konkrétněji, už ne v obrazech.

Jak jsem již zmínila, povolání přichází zevnitř nitra člověka (ne zvenku), byť byl člověk inspirovaný z mnoha skvělých podnětů - setkání s charismatickým člověkem, příklad svatých, různé rady, doprovázení atd. Ale konkrétní volání přichází od Pána a moje odpověď je po tomto volání (povolání) učinit krok rozhodnutí.

Myslíte, že volba povolání může být nechtěný osud, který musím útrpně, zničeně přijmout? Bůh volá ve svobodě, vidí do mých sil a možností, nechce nemožné. Bůh je láska a cílem řeholního života je sjednocení s Kristem a všechna charismata a milosti řeholního stavu k tomu napomáhají. Napadá mě, že volání přichází jistě v chvíli, která je pro mě nejlepší. Ale, když Bůh je láska, vše počaté od Boha je počato v lásce. Každé povolání je tedy počato v lásce. Nemůže tedy být jen intelektuální záležitostí, je to mé osobní setkání s naplněním mého života. Jestli všechna povolání vznikla v lásce, tedy i řeholní povolání začíná silnou, strhující, zamilovanou.... láskou? Možná, že takovým nejokatějším jasným příkladem, povolání jako takového, je asi snoubenecká láska muže a ženy. Také je velkým obrazem k takovým tajemstvím, jako je vztah Krista a církve; sjednocení muže a ženy v zájemném harmonickém doplnění je obrazem plnosti... Ale početí povolání je u všech stejné. 

Takže věřím, že každé povolání je krásné, hluboké pozvání v lásce. Jako u dvou zamilovaných lidí, kteří se těší z rozhodnutí ke společné cestě, stejně tajemně, vábitelsky, prožívají řeholníci své rozhodnutí, bez laciných emocí.... Jistě, každý krok je třeba zkoumat, je třeba poctivě nahlížet motivace, které mě k rozhodnutí táhnou, ale by bylo na další přednášku, každopádně, to mladému začátečníkovi v klášteře pomáhají zkušení formátoři správně rozlišit. 

Řeholník, jak vyzývá nynější papež František, má být radostná osoba. Na každém z nás záleží, jak s duchovními dary naložíme. Nespokojenost může být třeba zádrhel v nastavených hodnotách. Znám plno lidí, kteří nesou těžký kříž, a přesto jsou radostní. Takže, překážka v kříži asi nebude, že?..

Napadá mě, že mnoho lidí si myslí, že řeholníci se vlastně mnoha věcí zříkají... Co takhle to uchopit, že řeholník daruje. Zní to nějak slunečněji. Zříkat, to slovo ve mě navozuje jakýsi chlad. Zříkání je vlasně odmítání a odmítají se věci, které nechci. Já nechci zlo, proto se ho zříkám. Ale přirozených darů ne, já všechny přirozenosti od Pána chci jemu darovat. Askeze je škola dávání.... Já se nezříkám manželství a sexuality, já tyto přirozenosti daruji Bohu. Já se nezříkám dětí, já daruji Bohu své mateřství, vím, že je naplní. Já se nezříkám zábavy, světských radůstek, já daruji Bohu své srdce a vím, že s ním bude šťastné. A jak víme z písma, co dáme Bohu z lásky, stokrát se nám už v tomto životě vrátí...

Pokud řeholník žije zdravě, pravdivě, rozhostí se v něm boží království a to se skrze něj dere dál do světa. A to je účel, Bůh skrze duchovního řeholníka přichází jako pramen Ducha svatého pro konkrétní potřeby lidí, světa. 

 A vám všem, kdo jste dočetli až sem, svědčím, že i to málo, co jsem darovala Bohu ve svém řeholním životě, se mnohokrát vrátilo v radostech. Smysl a naplnění řeholního života se těžko popisuje, to se musí zažít... :)